Fotíte-li portrét, fotíte duši

Jak se dá vyfotit tak abstraktní věc, jako je duše? Krátký článek ve formě příběhu, který mapuje moje začátky fotografování (nejen) lidských portrétů.

Byl příjemný oblačný den, po dlouhé době jsem měla volné odpoledne a přepadla mě neodbytná potřeba sbalit foťák a vyrazit ven. Jelikož mám ve svém okolí spoustu krásných přátel, během pár minut vznikl plán. Moje kamarádka Katka zrovna nutně „potřebovala novou profilovku na Facebook“, a tak jsem do batohu začala balit svoje objektivy, nějaké výrazné rtěnky, boty s vysokým podpatkem a… pak mě něco donutilo zastavit. Podívala jsem se na vybrané věci a zamyslela jsem se. Nikdy jsem Katku neviděla v takových botách. Je to něžná romantická dívka, která chodí oblékaná pohodlně a nejlépe se cítí v teplých svetrech a džínách. Poklepala jsem si na čelo, věci jsem z batohu vytáhla a jejich místo zabraly úplně jiné předměty.

Fotit jsme vyrazily „naslepo“. Autem jsme honily sluníčko a nás honil bouřkový mrak. Celou cestu se sunul za námi, v obci padesát, mimo obec rychleji. Zastavil se až ve chvíli, kdy jsme se zastavily my. Vystoupily jsme na vysokém kopci s krásným výhledem do okolí. Zvedal se zlověstný vítr, který přitáhl spolu s mrakem, ale Katce to nevadilo, prý zrovna před odjezdem dočítala poslední stránky knížky Na větrné hůrce. Nachystala jsem foťák a s batohem na zádech jsem následovala svoji modelku, která už byla o několik metrů přede mnou a zaujatě prozkoumávala terén. Objevily jsme krásné místo, částečně ještě prosvětlené posledními slunečními paprsky. Postavila jsem tam Katku a jala jsem se fotit. Prvních pět snímků, než se to krásné světlo ukázalo i na displeji foťáku, další dva než se mi povedlo doostřit a mohlo se jít na to. Katka stála, koukala do boku, koukala do země, ruka v bok, ruka do vlasů, bylo to super. Ale byla to nuda. Fotky o ničem. Co na takové fotce je? Dívka, slečna, holka, která stojí a vypadá hezky. To umí skoro každý. A ta košile, co má Katka na fotce? Ta se teď nosí, vypadá dobře, ale nikdy dřív jsem ji na ní neviděla.

Sluníčko se schovalo a vítr sílil, tak jsme se shodly na změně outfitu. Ještě si ani nestihla zavázat tkaničky u bot a já už mačkala spoušť.

„Co je, ještě to nemám,“ zvedla nechápavě hlavu Katka.

„V klidu, jenom zkouším světlo. Jak se ti sedí na té zídce?“ zavolala jsem na ni z pár metrů.

„Docela dobře, proč?“ Katka zřejmě začínala pochybovat o mé fotografické způsobilosti a její představa o nové profilové fotce se začínala pomalu rozplývat.

„Hele, tak seď,“ houkla jsem na ní a pokračovala ve focení. Katka si přitáhla kolena pod bradu a, napůl na oko, napůl doopravdy popuzeně se natočila po větru, takže jí vlasy vlály přes obličej, povytažená nohavice odhalila její tetování nad kotníkem, a já najednou konečně viděla svoji kamarádku. Stačilo zmáčknout spoušť jen jednou a „Káťa“ byla na světě. Nikdo jiný to být nemohl, žádná prázdná holka s nicneříkající pózou. Byla to prostě Káťa.

Obsah obrázku exteriér, strom, skála, obloha

Popis byl vytvořen automaticky

O kousek dál jsme po chvíli objevily útulný koutek, kde byly naskládané dřevěné klády, u kterých se skláněl nízký strom. Hned jsem svoji modelku poslala na vybrané místo a začala jsem fotit. „Takhle se postav, tam se koukej, tady se opři…“ Zase to nešlo. Katka už to vycítila a trošku znuděně si povzdechla: „Chtělo by to knížku.“ A v tu chvíli jsem si vzpomněla! Rychlostí blesku jsem se vydala zpátky ke svému odloženému batohu, ze kterého jsem po chvilce zběsilého hledání a vytahování různých rekvizit vítězoslavně vyjmula… knížku. Katka nemohla uvěřit svým očím, když viděla, s čím se vracím a nevěřícně kroutila hlavou: „Jak tě vůbec napadlo brát s sebou knížku?“

„No, znám tě,“ zasmála jsem se a po návratu na svoji původní pozici jsem pokračovala ve focení. Po chvíli se mi zdálo, jako by Káťa zapomněla, že ji vlastně fotím. Nejspíš k tomu dopomohla i moje strategická poloha, byla jsem částečně schovaná za kmenem stromu, jehož listí mi před objektivem vytvářelo romantickou mlhu.

Čtenářskou chvilku nám ale narušily první kapky, které se prodraly přes koruny stromů až k nám, a tak jsme se svižně vydaly zpátky k našim věcem. Hodila jsem si na záda batoh, rozházené rekvizity jsem nabrala do náruče a zamířily jsme rovnou k autu. Po cestě jsem na horizontu zahlédla osamocený skloněný strom. Bez dlouhého rozmýšlení jsem vrazila Katce dlouhou tylovou sukni a vyslala ji ke stromu. Když doběhla ke stromu, byla už oblečená, dodnes nechápu, jak si ji zvládla průběhu cesty navléknout. Mezi námi byla docela velká vzdálenost, neměla jsem tedy možnost svoji modelku sáhodlouze navádět. Naštěstí to nebylo ani potřeba, sama od sebe začala pobíhat mezi kapkami, samozřejmě za doprovodu směšných výkřiků. Ve vhodnou chvíli mi pak už jen stačilo na ni křiknout „vyskoč“ a výsledná fotka byla na světě. To už se ale přímo nad námi ozýval hrom a my uznaly, že přišel vhodný čas tuhle větrnou hůrku opustit.

Kromě nových fotek do svého portfolia a Katčiné nové profilovky jsem si z focení přivezla jednu obrovskou lekci. Když se fotograf pustí do focení portrétů, měl by se v první řadě zajímat o to, koho vlastně fotí. A přesně to by také mělo být vidět na výsledných snímcích. Prázdných portrétů s pečlivě naaranžovanými krasavicemi je na internetu velké množství a nové stále přibývají. Není složité sehnat modelku s perfektními výrazovými schopnostmi, šikovnou vizážistku a stylistku, která rozumí nejmodernějším trendům. Zkuste si ale vyfotit samotnou duši modelky, která stojí před Vaším objektivem…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *